DÍRKOVANÉ KINO

 

Co vnímáme skrze okenní tabulku, zataženou záclonou, nebo zeď k sousedům? Občas se stáváme svědky nejasných pohybů a zvuků. Údery cvičícího zády o zem, postava na štaflích den co den fotí předměty na zemi, paní odnaproti každý den ve tři ráno válí těsto. Tyto situace rozehrávají naši představivost, nebo je můžeme vnímat jednoduše jako představení pro naše smysly. Světlo, materiál, zvuk a obraz v průhledech a škvírách nás inspirovaly k sestavení naší vlastní pohybové performance.

Minimální prostředky, jako jsou fólie, děrované desky a světelné odrazy, jsou pro nás základním stavebním prvkem. Předměty na scéně se vzájemně zakrývají a doplňují. Tato pohyblivá zátiší symbolicky zastupují nejasné děje v průhledech – oknech domů.

Tři aktéři se během performance zvukově a obrazově snímají a komunikují tak spolu. Tento zacyklený rozhovor diváka nutí, aby si hledal úhly pohledů, obcházel a ohledával scénu. Buď podle vlastního zaujetí, nebo se může nechat vést pohledem fotografky. Průhledy skrz fólie a desky se promítají dvěma diaprojektory na dvě stěny. Třetí stěna nese projekci displeje fotoaparátu. Celá scéna je ozvučená důmyslně ukrytými zvukovými snímači a mikrofony. Vyrobené zvuky jsou živě upravovány a vytváří ambientní hudební plochu. Všechny stěny místnosti fungují jako projekční plátna. Práce se světlem a zvukem transformuje prostor každé scény. Ta se díky tomu neustále proměňuje, aniž bychom opustili daný prostor. Postup a aranže pohybů jsou předem dány, ale výsledek je ojedinělý, protože reflektuje proměnlivost prostorových a scénických situací. Divadlo průhledů a sousedského okukování.

 

Tereza Benešová, Aňa Šebelková a Filip Jakš se potkávají v rámci divadelního kolektivu Rybařvoucí. Zkoušky pro představení začínají vždy "základním průzkumem" scénografických možností materiálů. Natočená videa "nedotažených" pokusů připomínají krátké filmy meziválečné avantgardy, nebo kreace konkretistů šedesátých let. Naše hry ale nejsou jen pokračováním těchto vyhraněných uměleckých směrů, ale používají tyto formy v kontextu současné performance, za účelem našeho vlastního vyprávění.

Dírkované kino není hotovým představením. Je to experiment – audiovizuální věda. Tento „základní výzkum“ v oblasti scénografie může být sám o sobě cenným zážitkem ne pro jeho koncept, ale pro citlivost, vnímavost a přeci jen určitou sehranost tvůrců.